Milíř aneb Dobytí rozhledny

O víkendu 21.-23.4. se konal sraz CBPMR.cz na Stříbrném rybníce u Hradce Králové. Speciální komando ve složení Pavel Praha, Robert Křelina a moje maličkost využila sobotní dopoledne k útoku na rozhlednu Milíř.

Milíř, vítr a déšť

Ráno se nebe (ne)pěkně mračilo. Vítr foukal a vypadalo to, že co nevidět bude pršet. Kolegové postupně vylézali ze svých nocovišť a my s Pavlem jsme se rozhodli vyrazit na portejbl. V sobotu se na srazu hrála PMR hra, ale protože měla dva turnusy, řekli jsme si, že zvládneme až ten odpolední.

Připravili jsme PMR vybavení na krátký portejbl, odemkli auto a už, už jsme nastupovali, když vtom se ozvalo: „Dyť nemůžeš řídit, chytnou vás poldové.“ Cože, kdože nemůže řídit, já? Aha, asi to bylo na mě. I vystoupil jsem z vozu a začal se přít s ostatními, jestli mohu řídit, nebo ne. Celou věc rozsekl alkotest. Když jsem nafoukal 0,00 prohlásili ho kolegové za porouchaný a jali se foukat také. Poté, co se na něm postupně objevovaly hodnoty jako 0,5 nebo 0,6, bylo mi dovoleno opustit kemp za volantem svého stříbrného šípu.

Díky foukací akci se náš dvou členný tým rozrostl o dalšího portejblistu, takže na cestu jsme vyrazili už ve třech. To mělo řadu nejrůznějších důsledků. Z nich zmíním jen jeden, ale až později. I když vlastně už při odjezdu z kempu Robert zahlásil, že bychom se při návratu z portejblu mohli stavět na soukromé hvězdárně jeho bratrance. Návrh byl jednomyslně přijat.

Hurá na kopec

Cesta do Vysoké nad Labem ubíhala v celku utěšeně a za nedlouho už jsme stáli na parkovišti pod Milířským vrchem. Kopec se tyčil nad našimi hlavami do neuvěřitelné výše celých 285 m n. m. To znamenalo zdolat nejprve nelidské převýšení. Ale my jsme byli odhodlání to dokázat, a tak jsme se začali sunout nebezpečným terénem nahoru. Nakonec jsme to dokázali. Vystoupali jsme o celých pětatřicet metrů převýšení až pod rozhlednu. Během výstupu Robert stačil ještě zachraňovat před zničením hmyzí domečky, které vypadaly ze sestavy ve svahu. Jestli je vyházel vítr nebo lidé, kdo ví…

Už z úbočí kopce jsme se přes nedostatek kyslíku pokoušeli udělat nějaké to spojení. Ale pak to přišlo. Po zakoupení vstupenek a překonání automatického turniketu u vchodu do rozhledny, donutili jsme naše již tak dost vyčerpaná těla vystoupat o dalších 31 výškových metrů nahoru. Přitom jsme zdolali neuvěřitelných 160 schodů.

Je tedy s podivem, že na vyhlídkové plošině za větru a občasného deště jsme dokázali udělat dokonce i několik PMR spojení.

Vítr sílil a přeháňky byly stále častější. Dělali jsme místní spojení a čekali, zda se ozve hlas z Jeseníků. Já to typoval na Keprník, ale nakonec to byl k mému překvapení Šerák. Honza Karviná měl nahlášený portejbl a k mému překvapení ani Králický sněžník stojící v cestě našim vlnám nezabránil spojení na 90km R3. Postupně jsme spojení s Honzou udělali všichni tři Intekem, Sencorkou a Motorolou. Tak dlouhé spojení, to jistě pochopíte, nás jak se patří vyčerpalo, takže pak už jsme sebrali poslední zbytky sil a spustili se dolů pod rozhlednu.

Na hranicích lokátorů

Pod rozhlednou jsem si uvědomil, že na parkovišti u auta pod kopcem mi GPSka ukazovala jiný lokátor než nahoře na rozhledně. Poněkud omámen nedostatkem kyslíku, vydal jsem se hledat hranici lokátoru. Oba zbylé členy výprav jsem nechal na vrcholu s tím, že se jim ozvu z vedlejšího lokátoru. Že bude hranice lokátoru tak hmatatelná jsem se nenadál. Ať jsem měřil, jak jsem měřil, pořád jsem ji nacházel v opěradle lavičky na úbočí kopce pár výškových metrů pod vrcholem. I začal jsem volat zbytek výpravy. Samozřejmě jsem použil PMR, ale výsledek se neodstavil. Byl jsem tedy nucen znovu se vyhrabat na kopec a zahulákat na ně holou tlamou, což zabralo.

Při dalším pokusu už fungovaly i péemerky, a tak jsme se úspěšně sešli u lokátorové hranice, kde jsme se vtipně střídali a udělali tak každý s každým mezilokátorové spojení přes opěradlo lavičky. Pro zajištění regulérnosti s ohledem na přesnost našich GPS přístrojů jsme zvolili polohu dva schody nad/pod lavičkou. I tak to byla zřejmě naše nejkratší mezilokátorová spojení. Deník díky tomu vypadá poněkud podivně, ale za tu srandu to stálo. Jak to vypadalo v reálu, vidíte na fotografii pořízené Pavlem Praha.

Hvězdárna Běleč nad Orlicí

Poté, co jsme se vyblbli na hranici lokátoru, vykročili jsme se k autu. Poté, vedeni hladem, začali jsme hledat restauraci, kde bychom doplnili energii. Po nějakém tom bloudění podařilo se nám najít restauraci prověřenou již v předchozím dni. Při jídle diskuze příjemně utíkala. Když jsme se nasyceni vydali na další cestu, začali jsme řešit, jestli stihneme začátek odpoledního turnusu PMR soutěže na Stříbrňáku, když navštívíme hvězdárnu. Nakonec jsem se rozhodl hodit Roberta na místo a s Pavlem pláchnout na místo soutěže.

Chyba lávky. Když se před námi objevila na okraji obce kupole hvězdárny, věděl jsem, že jsem ztracen. Šance podívat se dovnitř jako by udělala čas relativnějším, než jsem byl ochoten připustit. Vystoupili jsme všichni tři.

Majitel hvězdárny HVBO.cz Ing. Martin Myslivec už nás očekával. Vyložil nám v tom krátkém čase, který zbýval, abychom stihli soutěž, nejen všechno možné o vybavení hvězdárny. Vzal nás i do kopule a vše jsme mohli vidět na vlastní oči a na mnohé si šáhnout. Důkazem budiž fotografie. Ovšem pokud chcete vidět opravdu skvělé fotografie, které tento astronom vytváří, podívejte se do jeho BEST OF galerie snímků. Stojí to rozhodně za to.

Z protejblu rovnou do víru morseovky a šifer…

Po prohlídce hvězdárny jsme Roberta nechali v Bělči a s Pavlem upalovali na Stříbrňák. Po příjezdu jsme se jen stačili nadechnout a odhodit portejblové zátěže a už se kempem ozývalo první vysílání druhého turnusu PMR soutěže. Z rádia na nás vyskočila morseovka a po kempu čekaly rozhozené indicie a luštění šifer.

Ale to už je zase jiná pohádka, kterou vám budu vyprávět příště. A pokud čekáte na video z CBPMR.cz srazu, tak jej najdete v sekci VLOG co nevidět.

73! Tomáš Vlašim

 539 total views,  1 views today