Vysílačky, houby, kešky

V sobotu 5.11. jsem měl v portejblovém batohu jenom 3 vysílačky. Všechny PMR. Staré Motoroly TLKR T6 a T4 a nově pořízenou Sencorku SMR 600. Ke slovu se dostaly všechny, ale ta nejnovější nejvíc.

Stoupáme a skenujeme

Autem jsme přijeli na úpatí Velkého Blaníku kousek od soutoku potoka Brodec a řeky Blanice. Je tu u silnice malé parkovišťátko. Dřív jsme jezdili ještě o několik stovek metrů dál. Vede tam úvoz. Postupem času se koleje úvozu prohloubily tolik, že od loňska už to moje Fábie se svojí světlou výškou nedává. Drhnu o kameny.

Tak po vystoupení z auta jsem na batoh plácnul tu nejmenší vysílačku T4, navlékl na anténu duhovku a pusil sken. Batoh na záda, nohy na zem a hurá do kopce.  Vysílačka skenovala. V mechu se začaly objevovat houby.  Nejedlé.

Ale pak se objevila první bedla a první sameťák. A nedlouho potom poprvé zachrchlala Motorolka na batohu. Jasně, to nemuselo nic znamenat. Ale sundal jsem batoh, zkusil lovit a opravdu nic. I vyndal jsem svoji nejnovější staničku Sencor a začal skenovat na ní. Nejdříve se obejvovaly další houby. Pak se v Sencorce objevil hlas z Ještědu.

Ještěd a Grybla

Johana Hradec jsem slyšel tak R3. Poznal jsem, že dělá spojení s Pavlem Praha na Gryble. Pavla jsem četl jen částečně. Ale chvílemi vyskakoval na R3, a tak jsem se ho snažil mezi stromy najít a při předávání slova jsem vždycky brejknul. Brejky se neujímaly. Počkal jsem až se rozloučí. Pak se povedlo spojení s Johanem na Ještěd. Celých 121,5 km a Senkorka to přednášela Hi-Fi. Měl jsem radost. Rozloučil jsem se s Johanem. Pavel Praha mezitím zmizel někde v šumu. A tak jsme šli dál.

Vysílačky? Kešky taky!

Došli jsme k vrstevnici, po které vede lesní cesta směrem na severozápad. Ve skenu se nikdo neobjevoval, na výzvy nikdo nereagoval. Došli jsme k Blanické studánce. Tady byl jeden z plánovaných průchozích bodů portejblu. Mám tu totiž založenou kešku. Měla nahlášený problém, takže jsem ji vyměnil za novou a stoupali jsme dál k vrcholu. Párkrát jsem zaslechl Pavla Praha. Pak jsem ho najednou bral R3-4, když dělal spojení s Karlem Praha. Než dodělali spojení, Pavel zase zmizel v šumu.  Stoupali jsme dál.

Turisti, psi a Pavel

Pod vrcholem se začali objevovat turisti, kteří na rozdíl od nás přicházeli po turistcké značce. A taky psi. Menší i větší. Radostně kolem nás pobáhali a ňafali. Těžko poznat, jestli nás chtěli sežrat, ale nakonec se tak nestalo. Zato se stalo, že se otevřel skvelč a ve skenu se zastavil na hlasu Pavla Praha. Pavel už byl tou dobou na Panské skále. Rádio hrálo R4 a tak jsme nejen udělali spojení, ale taky pokecali nejen o vysílačkách. Taky o houbách. Pavel totiž cestou potkal pár jedlých jako my. Na rozdí od u nás převažujících sameťáků to ale byly houby lupenaté. Ty my moc neznáme, a tak v naší sbírce skončily z lupenatých jen bedly, které jsem měl po portejblu smažené na kmíně. Mňam.

Pavel mi potvrdil, že mě při předchozích relacích nebral. Mylsleli jsme, že to bylo jednosměrné, ale vlastně nebylo. Protože já Pavla slyšel, když dělal spojení. Ale než dodělal spojení, už  byl negativ. Když jsem dal výzvu, byl jsem negativ i já u něj. Takže to bylo zrcadlo. Tedy takové to slepé zrcadlo, kdy nikdo neslyší nikoho a nikdo to nemůže potvrdit. 🙂

Pod rozhlednou

Konečně jsme se dostali až pod rozhlednu. Sto metrů od nás seděl na Rytířské skále Honza Vlašim. To jsme se ale dozvěděli poněkud nestylově přes mobilní telefon. Přišel k nám, popili jsme z termosky čaj, pohovořili a šli každý po svém. My jsme ještě vylezli na vrcholovou skalku, abychom nachytali trochu sluníčka. A taky abych se pokusil udělat nějaké další spojení. Ale nebylo z toho nic. Na šestce na sebe hejkali myslivci pod subtónem a na jedničce jančily dětičky. Jinak ticho po pěšině.  Ale poté, co se roztrhaly mraky a vylezlo sluníčko, bylo na vršku krásně, takže jsme tu nějakou dobu vydrželi.

Dolů s Edou

Kousek pod vrcholem se ozval Eda Praha z Krásné hory. To je taky pěkný kopec. Eda tam byl opékat buřta a svoji péemerku měl s sebou jako vždy na takových výletech. Byl jsem moc rád, že jsem ho po dlouhé době zase slyšel.

Dál už si vysílačka ani neškrtla. Při sestupu jsem zkontroloval další kešky. Stíny se začaly dloužit, přestože ještě nebylo tak moc pozdě. Ale už jsme se příliš nezdržovali. Cestou k autu už jsme nepotakli ani jedinou jedlou houbu. Divné. Houby asi rostou jenom cestou nahoru. Cestou dolů prostě nerostou, přestože vede po stejné trase. Ale my už jich pár měli, a tak jsme nelitovali.

Deník se všemi třemi blanickými spojeními je na Jerryho webu.

Díky všem za spojení a těším se brzy zase naslyš!

 593 total views,  1 views today