Vzpomínka na Šumavu (PMR DX)
Šumavu mám opravdu rád. Proto se tam stále vracím už více než dvě desítky let. Malebná údolí horských potoků, oblé kopce, rozlehlé pláně. Šumava na mě vždycky dýchne klidem. Má i své krásné kopce vyčnívající nad rozsáhlými pláněmi a dlouhými zalesněnými hřebeny. Tam si poslední léta s sebou beru vždycky svoji péemerku. A nejen tu.
Modravský potok a Březník
Celá ta léta poznávám Šumavu jako pěšák, jako lyžař i jako cyklista. Jedna ze skvělých nenáročných cykloturistických vyjížděk vede z Modravy proti proudu Modravského potoka na Březník. Jako cyklista pomalu stoupáte po poměrně kvalitní i když úzké asfalstce podle krásného blyštícího se potoka. Ten je chvíli klidný a odráží oblaka nad vaší hlavou, pak se na pár metrech splaší. Začne s prát s kameny v korytě, zurčet, bublat a rozčilovat se na překážku v cestě. Když ji překoná, znovu se vrací k blyštivému běhu dolů do údolí.

Jedete proti proudu. Najednou se údolí otevírá, cesta se točí vpravo a potok vás opustí, aby se schoval do trávy Luzenského údolí. Vpravo ve svahu nad vámi dodnes stojí chata, o které psal už v roce 1894 Karel Klostermann v románu Ze světa lesních samot. V této budově donedávna byla restaurace. Už není. Nevyhovělo čištění vod vypouštěných do potoka a restauraci museli zavřít. V obrovské místnosti plné stolů a židlí je prázdno. Jen vzadu na druhé straně, než kde se nacházejí vstupní dveře, se krčí stoleček a človíček. Infocentrum.
Jak se do Bavor volá…
Ta bývalá hospoda je v prudké stráni otočené na jih. Když jsme s mojí XYL zjistili, jaká je místní situace, sedli jsme si ven a já vyndal svoji PMR Motorolu. Byl jsem zvědav, když zahulákám tím jižním směrem do Bavor, co se ozve. Ono odtud jinam hulákat ani nejde. Směrem do vnitrozemí cloní masiv Studené hory. Výhled jižními směry je omezený z východu Malou a Velkou Mokrůvkou, ze západu pak hřebenem Blatného vrchu a Špičníku. Navíc údolí uzavírá majestátná hora Luzný. Její kamenná homole je naprosto nezaměnitelná. Je to takové holé špičaté temeno. Trochu připomíná šaškovskou čepičku, ale opravdu jen trochu. Přesto je ten tvar tak typický, že ho můžete poznat při pohledu z kteréhokoli kouta Šumavy. Když Luzný navštívíte, připadáte si na tom kousku země, jako byste byli najednou ve velehorách. Luzný je prostě svůj.

Jak už asi tušíte z mého popisu, na vysílání to na Březníku moc není. Abych byl přesnější, moje vysílání skončilo tam, kde začalo. U výzev a ticha éteru. Ale i to se stává. A tady jsem s tím víceméně počítal, takže jsem nebyl zklamán.
Další cesta nás vedla přes Ptačí nádrž na Černou horu a dál přes prameny Vltavy na Kvildu. Potom dolů do Modravy a na Antýgl. V podstatě na této trase nenajdete místo vhodné pro vysílání. Buď se díváte do Německa, nebo jste v údolí. Jsou malé výjimky, kdy se otevře úzký průzor do českého vnitrozemí. Jedno takové je nad sjezdovkou na Kvildě. Jediná opravdová šance na QSO je vrchol Černé hory. Jeho návštěva se ale nevešla do našeho časového plánu. Tak snad někdy příště.
Roklanský potok – konečně hory!
Jakkoli se to může zdát divné, šlověk si na Šumavě ani nemusí připadat jako v horách. Rozlehlé pláně a široká údolí plná lesů, to všechnose snaží utajit fakt, že jste v horách nad 1000 m n. m. Kolem Roklanského potoka se ale dostanete na skutečné hory. Tedy když vydržíte dostatečně dlouho pomaloučku nabírat nadmořskou výšku, kochat se klidnou krásou údolí a jít a jít. Nebo jet na kole.

Pokud jste pěší, můžete za Javoří pilou pokračovat přímo na Poledník. Dřív mohli pokračovat po této cestě i cyklisté. Stala se tu ale smrtelná nehoda při srážce chodce a cyklisty. Nedlouho po ní byla cesta pro cyklisty z bezpečnostních důvodů uzavřena. Ono to potkávání se cyklistů a pěšáků je problém i leckde jinde. Ale tady to bylo na prudkém klesání vyloženě nebezpečné. Když tedy Javoří pilu navštívíte na kole dnes, musíte před závorou odbočit v pravém úhlu doprava a vystoupat prudkým výjezdem na úbočí Oblíku. Teprve potom smíte pokračovat dál na Poledník. Ale kdo by chvátal. Oblík stojí za návštěvu. Kolo s sebou ovšem raději neberte. Nechte ho v lese na úbočí.
Pěšky až na vrchol s VHF sdílenkami
Na vrchol Oblíku stoupá od jihu mezi stromy celkem úzká pěšina plná balvanů i menších kamenů. Vrchol spatříte až na poslední chvíli. Tvoří jej skaliska vysoká několik metrů Je poměrně snadné na ně vylézt. V současnosti není Oblík zarostlý stromy, a tak se vám z vrcholu naskytne panoramatický výhled. Skutečných 360 stupňů.

Našinec samozřejmě neodolá a místo aby se pustil do konzumace svačiny, hned hledá v batohu vysílačku. Přestože 20.8.2016, tedy v den, o kterém vyprávím, byl nad republikou docela slušný PMR provoz, žádné QSO žně se nekonaly. A to i přesto, že je Oblík vysoký celých 1225 m n. m. Ale nakonec to nevadilo, protože k mému překvapení se tu podařilo několik spojení na sdílákách. S Martinem Slovany Plzeň jsem se na PMR domluvil, že vytáhnu z batohu i dualbanda. Martin souhlasil, a tak byla příležitost, abych po nějaké době zase provětral sdílenky. No spojení jsme neudělali a vrátili se na PMR. Ale na VHF nás odchytili místní a nakonec z toho bylo velmi příjemné povídání i relátkování na 5. sdíleném VHF kanále.

Pak už zbývalo jen sbalit fidlátka a seběhnout pod kopec, kde na nás čekali naši hliníkoví oři. Poznámka pro kačery – na Oblíku je keška, ale tu jsem odlovil už při minulé návštěvě. Pěkná nepoškozená a čistá Lock-Lock krabička to byla.
Vzhůru na Poledník
Podle mapy se to špatně odhaduje. Vrstevnice nevrstevnice, připadalo mi, že z Oblíku na Poledník půjde už o pohodovou jízdu. Nešlo. Tedy vlastně šlo, byla to pohoda, ale i pořádná zabíračka. Nakonec jsme ale úspěšně stanuli u bývalé základny protivzdušné obrany státu, radarové stanice na Poledníku.

Z původního vybavení tu zbyla už jen ta věž, která slouží jako rozhledna. Uvnitř ale najdete i zajímavé expozice. Součástí je i kus železné opony. Když si pořádně prohlédnete fotku u stropu, najdete na ní kus hraničních zábran pod Rybárnou u Modravy. Při pohledu na toto místo v reálu to dnes vypadá, jako by dráty strhli před pár dny. Příroda je skoro stejná, jako tenkrát. V drsném šumavském podnebí za ta léta nic moc nepovyrostlo.

Ale zpátky na Poledník. Rozhledna je super, ale není úplně pro každého. Poslední metry se zdolávají po svislém žebříku, který vede betonovým průlezem. Vyhlídková plošina je navíc jen z ocelových roštů. Spoustě lidí pohled pod nohy z výšky 35 metrů nedělá moc dobře. Ale kdo to zvládne, ten je odměněn báječným výhledem na velkou část Šumavy. Na dosah jsou její hřebeny, ale daleko je vidět i na jih do Německa a na sever do vnitrozemí Čech.

Brejkové, pojďte na Šumavu
No a kam je vidět, tam se dá čekat i spojení na 446 MHz PMR. Jak se během portejblu opět potvrdilo, jde to i mnohem dál. Tak jsem tedy začal dávat výzvy z téhle věže. Opět to nebyly kdoví jaké zástupy brejků. Ale ozvali se opět ti, kdo se mnou dělali spojení už na Oblíku, Jarda Sušice a Hastrman Hartmanice. Ten mezitím přesedlal z VHF sdílenky na PMR, a tak mě potěšil zápisem i do druhého deníku. Ještě po sestupu z rozhledny jsme dělali další spojení k Sušici (Lukáš Sušice /p Sedlo) a k Plzni (Ondra Plzeň na Krkavci).

To nejpřekvapivější se ale odehrálo ještě nahoře na vyhlídkové plošině rozhledny. Slyšel jsem Sokola Dobříš, jak dělá spojení do Krkonoš. A světe div se, i já jsem pobíral hlas z více než dvě stovky kilometrů vzdáleného krkonošského Zlatého návrší. To jsem nemohl nechat jen tak. Brejk ze Šumavy nakonec uslyšel i Pavel Dub. Po upozornění Sokola Dobříš asi Pavel našpicoval uši a můj brejk se probil až téměř na severní hranice republiky. Bylo z toho luxusní DX spojení na 245 km! Vše je k vidění i slyšení na následujícím videu a kompletní PMR deník najdete na stránkách Jerryho Nové Město.
Taková překvapení přináší PMR. Když jste ve správnou chvíli na správném místě, máte šanci. A být ve správnou chvíli na správném místě se nejlépe podaří, když je člověk co nejčastěji venku se zapnutou vysílačkou. Jinak to asi nejde. Proto nabijte baterky a při nejbližší příležitosti vyražte hledat to vaše „správné místo“. Přeji vám, ať tam dorazíte ve správný čas. A někde daleko od vás ať se totéž podaří tomu druhému, kdo s vámi udělá parádní spojení, na které jen tak nezapomenete.
73! Tomáš Vlašim

A nezapomeňte, že (ne)přítel naslouchá:
