Výprava s PMR na Boubín aneb Jak jsme málem zůstali na Šumavě

Je zamračené sobotní ráno. Budík vříská na celé kolo a ukazuje 5:00. No, nedá se nic dělat, musíme z postele. Vyrážíme na portejbl sice autem, ale jen na první etapu do Tábora. Zbytek cesty je naplánován vlakem. A na rozhlednu samozřejmě pěšky. Zatím ale stojím na balkóně, koukám směrem k Mezivratům a za vrchem Dub tuším 150km vzdálenou Šumavu.

Autem i vlakem směr Šumava

Před šestou sedáme do auta a vyrážíme přes Mladou Vožici na Tábor. Zastavujeme na chvíli mezi Dolními Hrachovicemi a Ratibořskými Horami. Odsud poprvé vidíme šumavské vrcholy. Ranní oblačnost je pryč, a tak vesele pokračujeme dál. Rychlík na České Budějovice v Táboře nečeká.

Cesta pěkně utíká, v Českých Budějovicích přestupujeme na rychlík do Strakonic a odtud supíme osumsetdesítkovým spřežením na Kubovu Huť. Vystupujeme pod Boubínem. Je pár minut po půl jedenácté.

Vzhůru na Boubín

Tak kudy dál? Jasně že po modré turistické značce. Hezky přes Basumské louky k lesu. Než se do něj vnoříme, ještě krátká kontrola techniky na odpočívadle nad loukami. Všechno je, jak má být. Poslední pohled směrem na Kubovku a hurá do pralesa.

Musím přiznat, že těch 380 metrů převýšení na zhruba 4,5 kilometru není úplně rovina. Zvláště jeden úsek lesní cesty je hodně prudký. Tedy na kole bych to šlapat nechtěl. Při cyklistických výjezdech na rozhlednu na vrcholu šumavského Poledníku jsem vždycky testoval jeden takový úsek, jestli ho ještě zvládnu vyšlapat. Tady ten boubínský je sice stejně prudký, ale několikanásobně delší. To bych asi nedal.

Jak tak přemýšlím o své zdatnosti, najednou zachrastí na batohu vysílačka, která doteď běžela ve skenu: „Chrrrrr…..vel…p..ha…chrrr…výzv….“ Ale no toto? Jedenáct stovek metrů nad mořem, všude kolem hustý les a Pavel Praha mi otvírá skvelč u Motoroly T80 Extreme na 145 kiláků. Pěkné. Zastavuji kousek od turistické cedule oznamující, že jsme na místě zvaném Pod Srní hlavou. Vyndavám Motorolu T6, otvírám skvelč a hledám správné místo, kde by to prolezlo, abychom se pobrali. Brejk a už je Pavel tady na úbočí Boubínu. Zdravíme se, prohodíme pár slov, vyměníme údaje potřebné pro spojení. Vysílačka jde zpátky na batoh a stoupáme dál směrem k rozhledně.

Poslední úsek pod rozhlednou začíná překvapivě schodištěm. Je dřevěné, vypadá poměrně nově a už odtud je vidět Roklan a na druhé straně nám mávají svými oblaky páry chladicí věže temelínské elektrárny.  Chvíli se zastavujeme. Ve vysílačce se občas ozývají děti, nějací turisté a tu a tam otevře skvelč Pavel Praha. Pokračujeme dál nad schodištěm krásným lesem místy po povalovém chodníčku až k rozhledně.

Rozhledna Boubín

Tak jsme tady. Pod rozhlednou. Dělám regulérní spojení s Pavlem Praha pro aktivaci Boubína do soutěže PMR Kopce.  Jo, je to tak, nedoufám v nějakou přehršel spojení a na aktivaci jsou potřeba tři. Tak první by bylo. A už se ozývá Ricci Plzeň. Teprve se škrábe na brdskou Prahu, ale už je tady R5. Druhé spojení. Je to dobré. Tož nahoru? Ještě ne. Před výstupem nahoru rozbalujeme sváču a dáváme si do nosu (teda do pusy). Pak, posilněni dobrou baštou, stoupáme po schodech k vyhlídkové plošině rozhledny. A jsme nahoře. A jsme v šoku. Čekali jsme pěkný výhled, ale to, co nás přivítalo, překonalo naše očekávání. Na jedné straně kompletní panorama Šumavy od kopců nad Lipnem na východě přes Luzný, Roklan, Poledník a Velký Javor až po Můstek na západě.

Na druhé straně daleké výhledy do vnitrozemí. Ani nevíme, kam všude je vidět. Jisté je, že Temelín nelze přehlédnout. Samozřejmě Vimperk a další města.

No, čekali byste to? Já tedy ne. Opravdu mě to velmi mile překvapilo. A to ještě nebylo vidět Alpy. Asi aby toho nebylo moc najednou.

A jde se vysílat!

Stojíme na vrcholu rozhledny. Momentálně tu je jen pár lidí. Rozhlížíme se po krajině. Užíváme si výhledy.

No ale je to přeci portejbl. Tak beru vysílačku a dávám první výzvy. PMR pásmo momentálně mlčí. Na rozhledně nejsou žádné antény, žádná elektrická zařízení. Přesto se zdá, že na osmičce je nosná. Objevuje se a mizí, jako by sílila a slábla, žádné zapnuto, vypnuto. Na sedmičce se ozve němčina. Na pětce se baví turisti. Dávám další výzvy. Už je to skoro třičtvrtě hodiny, kdy jsme ještě pod rozhlednou dělali spojení s Riccim Plzeň.

A pak to začne. První spojení z vyhlídkové plošiny je tady. Honza Karlín se ozývá z nedaleké Solné Lhoty. Jistota aktivace. Hurá. Je to nejkratší spojení dne, přestože na první pohled to z lokátorů nevypadá JN68VX-JN69VA. Ale ona „lokátorová abeceda“ končí písmenem X, a tak po ixku se mění osmašedesátka na devětašedesátku a po X je v lokátorech A. Takže výpočet vzdálenosti lokátorů hlásí 5km. Neškodí občas si zopakovat trochu té teorie.

Po dalších sedmi minutách je tu DX přes 200 kilometrů. Z Černé studnice v Jizerských horách se ozývá Pavel Pardubice. Není to snadné, občas je tu R3, občas mizí do negativu, ale nakonec vyměňujeme všechny potřebné údaje i pár slov navíc a je z toho pěkných 220km.

Skenuji v šumu kanály. Občas dám výzvu a mezitím se kochám výhledy. Dívám se směrem k Blanskému lesu.

Najednou se odtud ozývá Honza Mříčí, tedy Expedice Kleť. Navzájem si potvrzujeme pětkové rádio. Je to na přímý výhled nějakých 39km. Zajímavé, jak Kleť odsud vypadá docela maličká či spíš nizoučká. Vlastně celý masiv Blanského lesa jsou takové bábovičky na písečku (porostlé lesem).

Do 14. hodiny zapisuji do deníku celkem 6 spojení. Kromě tří již zmíněných portejblistů je tu také Karel Praha z Kuchyňky v Brdech (90km), Milan Tábor /p Pikov (82km) a Venca Borovany z Českých Budějovic (49km). S Milanem Tábor po dokončení PMR spojení přecházíme na pásmo CB.  On nahazuje mobilku v autě s metrovou magnetkou na střeše. Já vytahuji z batohu ručku Allamat 95 a šroubuju na TNC prodloužený 60 cm dlouhý laminátový pendrek.  Hraje to pěkně, přestože od Milana ke mně neprocházejí žádná „esíčka“, rádio je to čtyřka, ne-li pětka. Když se chystámě vrátit na PMR, brejkuje Venca Kamýk Praha /p Vrbno (46km) a děláme spojení Radio Santiago 57 na obou stranách.

DX dne na Bílou skálu a další spojení

Nejdelší spojení na sebe nechalo čekat. Jo, bylo to docela vydřené a na obou stranách republiky jsme si mysleli, že to nepůjde. Andrej Vysoké nad Jizerou kvůli Boubínu vyrazil na Bílou skálu. Dělal jedno spojení za druhým. Já ho poslouchal, četl jsem jeho spojení a brejkoval. A nic. On zase poslouchal mě. Věděl, že vysílám. Ale spojení prostě nešlo a nešlo udělat. Jako by vlny v jednu chvíli letěly jen od něj ke mně a potom zase jenom ode mě k němu a tak pořád dokola. Takový ping pong. A potom Andrej našel to správné místo u skály a bylo to. Hurá, bereme se oboustranně R 3 až 4. Vyměňujeme potřebné údaje. Bavíme se o tom, jak se nedařilo a nakonec podařilo. A je to DX 225km!

Ještě dramatičtější je situace s Ivem Hvězda v Krušných horách na Komáří vížce. Slyším ho. Je to čitelné. Brejkuju. Když nevysílá, dávám výzvy. Odpovídám na jeho výzvy. Ale je to jednosměrka. Jak dlouho? Mně to připadalo jako celá věčnost. Mezitím se povedlo spojení s Andrejem, kterého Ivo slyší. Andrej nám dělá relátko, abychom se oba ujistili, že je snad možné to spojení udělat, že jsme oba na svých místech a CHCEME TO! Hodinky ukazují 14:13, když mě Ivo Hvězda konečně pobere. Jednosměrka se zprůchodnila i druhým směrem. Na jak dlouho? To je fuk. Hurá. Je tady DX 190km a Ivo Hvězda později ve svém deníku na cbpmr.cz hlásí svůj osobní DX rekord. Paráda.

Pobyt na rozhledně se chýlí ke konci. Někde v dálce už houká náš vlak a je třeba zahájit sestup. To ještě netušíme, jaké vlakové dobrodružství nám dráhy připraví. Sestupuji  po schodech dolů z rozhledny. Dvě patra pod vyhlídkovou plošinou ještě děláme spojení s Vencou Kamýk /p Vrbno tentokrát na PMR. Jsem z těch zážitků nahoře na rozhledně tak rozvrkočený, že se mi ani nedaří pořádně zapsat tohle spojení, a tak se opakovaně ptám Vency jako nahluchlý (nablblý?). Nakonec se podaří spojení zapsat. Uff!

A jde se dolů

Ještě pod rozhlednou chvilku lelkujeme a já se pokouším uslyšet v éteru nějakou další stanici. Ale nic z toho není. Škoda. Jde se dolů do Kubovy Huti na vlak. Ve vysílačce na batohu se objevují tu a tam nějaké hlasy. V češtině i v němčině. No z toho nic nebude. Koukám prořídlým lesem na sever. Tam někde by měl být Wořech Praha na Radimovce nebo Martin Kbely na Ještědu.  Ale není po nich ani vidu, ani slechu. Tedy v tomto případě hlavně slechu.

Říká se, že kdo si počká, ten se dočká. Chvíli stojím tak 300 mertrů od rozhledny. Ještě čekám, ale už ne dlouho. „…řech Praha portejbl Radimovka,“ ozývá se z Motorolky. „Brejk,“ zkouším to. Ne, nic. Wořech Praha dělá z Radimovky jedno spojení za druhým, ale mě nebere. A hele, teď dělá spojení s Martinem Kbely na Ještědu.  „Brejk!“ A je to. Martin mě pobral. Děláme spojení na 212 km R4/4. Mezitím už mě pobírá i Wořech Praha, a tak následuje 123 km dlouhé  spojení na Radimovku. Tak a teď už vážně dolů.

Vlakové dobrodružství a noční reverzní Boubín

Cestou dolů se rozhodujeme, kterým vlakem pojedeme do Tábora. V 17:20 jede přes Strakonice a Budějice. Jenže na strakonické trati je výluka,  vlaky nabírají zpoždění. Přitom v Budějicích není na přestup víc než pár minut. Pojedeme radši courákem v 18:38. Pokocháme se výhledy na Šumavu a Vltavu a bude to pohoda. Tempo zvolňuje. Času je dost. V Kubovce stihneme ještě kafe. Pět minut před odjezdem stojíme na nádraží. A s námi dalších asi 15 cestujících. Jízdní řád v chytrém telefonu už od Strakonic hlásí zpoždění vlaku 17 minut. Nevadí. V Českých Budějovicích máme na přestup 55 minut. To je v pohodě. Podle informací z telefonu je už vlak jednu stanici od nás v Lipce. Zpoždění roste na 25 minut. Jeden z čekajících volá na telefonní číslo napsané na dveřích stanice. Dozvídáme se, že vlak má poruchu na elektrice. Prostě nejede. Dispečer řeší, co s námi. Ostatní jedou do Volar. To je v pohodě. Budou mít zpoždění, ale dojedou.  Nám na telefonický dotaz dispečer sděluje, že máme nastoupit na vlak jedoucí opačným směrem a ze Strakonic nás dráhy pošlou taxíkem do Tábora, protože díky zpoždění nám poslední spoje ujedou. Nakonec do toho vlaku nastupujeme všichni. Strojvedoucí v Lipce opravil poruchu na vlaku. Jedeme jednu stanici směr Strakonice, pak přestupujeme a hurá zpět na Volary.

Ve Volarech čeká přípoj. Zpoždění je 61 minut. Do Budějic se smrskne na 47, a tak máme pár minut na přestup. Nádražní rozhlas hlásí, že náš vlak stojí na prvním nástupišti. V podchodu taky svítí na prvním cedule, že je to tak. Jdeme si ještě do haly do automatu pro sušenku. Jaké je naše překvapení, když na prvním nástupišti stojí vlaky dva a žádný do Tábora. Co to je? Ptáme se. Nikdo neví. Najednou další hlášení z rozhlasu sděluje, že vlak na Tábor je na nástupišti 2a. A je připraven k odjezdu! Je dvě minuty před plánovaným odjezdem. Běžíme na druhé nástupiště. Tady je vlaků hned několik, ale žádný se nechystá k odjezdu. Pobíháme po perónu a hledáme, co znamená to písmeno „a“ za dvojkou v označení nástupiště. Není koho se zeptat. Na konci perónu se objevuje pán v oranžové vestě. Na náš dotaz mávne rukou směrem do tmy. Tam? Tam je nástupiště 2a? Je to tak. Už vidíme průvodčího. Dokud je průvodčí na perónu, je to dobré. Dobíháme včas. Zaklapnou za námi dveře vagonu a hurá na Tábor.

Z Tábora je to k nám tak 45 minut. Volím ale delší cestu po dálnici s cílem udělat ze Šibeníku jižně od Miličína spojení na Sněžku. Samozřejmě Šibeník ve tmě míjíme, a tak zastavujeme až u Mezivrat. Odtud se pokouším navázat spojení na Sněžku. Je to negativ, ale z Boubína se ozývá Honza Karlín. Paráda. Tak to nebylo zbytečné. Po 17 spojeních z Boubína je tu jedno reverzní z lokátoru JN79IO na Boubín. Padají hvězdy. Jedeme na Bedřichovice. Od bedřichovické kapličky slyším Honzu Karlín, jak dělá spojení. Brejkuji. Ozývá se kdosi od Otradovic a nechápe, co to blábolím před druhou v noci do vysílačky. Snažím se mu vysvětlit, o co jde, a zároveň udělat spojení na Boubín. Nedaří se ani jedno a už jsem pěkně utahaný. Baterky v T6 to balí. Konec. Balím taky. Hurá domů a ve dvě v noci do postele.

Díky všem za spojení na blízko i na dállku. Deník najdete ZDE. Připojuji sestříhané video s některými spojeními a těším se zase brzy naslyš na vlnách PMR nebo CB či na sdílenkách.

 

 

 1,464 total views,  2 views today