PMR SCAN

Krátká poznámka Karla Rokycany na Jerryho webu (#9420 3.4. ’17 06:42) mě inspirovala k zamyšlení nad skenováním na PMR pásmu. Ale nejen nad ním.

PMR SCAN

Jasně. Scan [sken] je skvělá věc. Já ho třeba neměl na první svojí radiostanici (to ale byla CB vozidlovka) a dost jsem si drbal hlavu, co jsem to koupil za „paskvil“. Bez skenu je člověk jako kdyby se místo z vršku rozhledny rozhlížel od její paty mezi stromy. Jen tu a tam něco mezi stromy zahlédne, i když se vrtí jak holub na bání. Zato když vyleze nahoru na rozhlednu a toči se pohodlně dokola, nic mu neuteče. Podobně člověku sken v radiostanici přinese do ucha většinu toho, co se na pásmu v jeho dosahu šustne.

Trocha opakování 🙂

Zkušení borci prominou, pro začínající kolegy stručně zmíním, co to vlastně sken dělá. Na PMR radiostanici máme 8, někdo už 16 kanálů. Obvykle člověk poslouchá jenom jeden, případně na něm dělá spojení. Co se děje na ostatních kanálech, to nám v té chvíli utíká. Pokud člověk zrovna spojení nedělá, může přepínat mezi kanály a poslouchat, jestli na nich neprobíhá nějaký provoz. Když má štěstí, uslyší hovor, do kterého se může přidat (brejknout – viz podrobněji v e-booku).  Už 8 kanálů je dost na to, aby to člověk efektivně zvládnul a nových 16 kanálů, to už asi vůbec nejde. Proto je většina PMR radiostanic vybavena funkcí SCAN [sken]. Její hlavní účel je, že radiostanice dělá to přepínání mezi kanály za vás. A to hezky svižně a pořád dokolečka dokola. A taky za vás poslouchá, když běží přes každý z kanálů, jestli na něm nezaslechne nějaký provoz. Pokud se tak stane, radiostanice sken zastaví a pustí do reproduktoru provoz, který na daném kanále probíhá. Pokud operátor radiostanice v té chvíli nic neudělá, zpravidla se sken po utichnutí provozu znovu rozběhne.

Dál je to u různých radiostanic různé. U některých stanic se po zastavení skenu na kanále ten kanál nastaví jako aktivní, u jiných zůstává aktivní ten, který před zahájením skenu nastavil operátor. Pokud operátor zareaguje, pak je to u každé stanice opět trochu jiné. Ta reakce zpravidla bývá zaklíčování a brejknutí. U některých stanic se po uvolnění PTT (ukončení brejku) stanice na chvíli ve skenu zastaví a čeká na odpověď. Pokud se nic neděje, znovu se rozběhne sken (např. Motorola TLKR T6). U jiných se po zaklíčování režim skenu zastaví a stanice zůstává na příjmu na kanále, kde se sken zastavil. Oba způsoby (a zřejmě existují ještě další varianty, které teď vynechám), mají něco do sebe. Motorolácký přístup je skvělý v tom, že opravdu většinou reakce na brejk nepřijde. Aspoň podle mé zkušenosti. A tak jako operátor nemusím sken zapínat znovu (u stanice Sencor SMR 600 je to třeba celkem nepraktických šest kliknutí v menu, než se k tomu člověk dopracuje – u motoroly 2 cvaky). Nevýhodou je, že když přijde reakce na brejk a vy bezprostředně zahájíte relaci, má stanice tendenci při předávání  utíkat zpátky do skenu, pokud jsou pauzy při předávání hovoru příliš dlouhé (a ony mají být dlouhé, jak se rozepisuji níže). U T6 ten problém ukonči dva cvaky. Radiostanice, která se zastaví po zaklíčování na kanále, vám dá klid při navázání spojení. Pokud se to nepovede, musíte znovu zapnout režim skenování. Já mám radši systém Motorola T6. Tím spíš, že to T6 umí i v šumu (ale o tom až v následující kapitolce).

Jak to vidím já

Tedy spíš jak to slyším, případně dělám… Takže takto. Když jdu na kopec, tak pustím Sencor SMR 600 do scanu a funím nahoru. Když se přiblížím k vrcholu, vypnu Sencor a nahodím Motorolu T6, která umí skenovat v šumu. Odskvelčuju, zapnu sken v šumu a od té chvíle mi nic neuteče. Zpravidla se to začne sekat na 1. kanále nějakými dětmi nebo chůvičkami. Motorola T6 má na to jednoduché řešeni. Stačí na jedničce zapnout nějaký subtón (tedy pokud je rušení pod subtónem, tak nějaký jiný) a Motorola pak sice na chviličku zastaví v šumu i na té jedničce, ale jak neslyší v tom šumu svůj nastavený subtón, jede dál. To je naprosto super. Samozřejmě ten postup jde použít na jakémkoli zarušeném kanále.

V reálu na na kopci to ovšem poslední dobou funguje často tak, že jeden kanál je plný k prasknutí a ostatní mlčí. Docela to chápu. Když jeden portejblista vyleze na dostatečně vysoký kopec, začne dávat, všichni se tam nahrnou, aby udělali spojení. To je přirozená věc. Bylo by ale pěkné, kdybychom si před brejkováním ověřili, zda je volno na kanálech okolo a spojení s ostatními (kromě toho, kdo dává výzvy) dělali způsobem „pojď kanál dolů / nahoru“. Tak by se v pohodě na tom plném kanále daly dělat spojení s tím, kdo dával výzvy „z vysokého kopce“. Ostatní stanice, které se přitom slyšely, by mohly rychle a organizovaně odejít udělat spojení na jiné (vedlejší) kanály. Není to úplně jednoduché, ale občas se to daří, myslím že ku prospěchu všem. Taky to zkouším a učím se to. 🙂

Trocha počítání

Trochu mi to ale s tím jedním plným kanálem přeci jen nesedí. Nemyslím, že by to bylo jenom o „plném kanálu“. Myslím, že je to i o naší nedočkavosti už už udělat spojení a nervozitě, že se to nepovede, když to nebude hned. Tak to opravdu taky občas bývá. Rychle se změní podmínky, druhý portejblista popojde (někdy stačí o maličký kousek) a navázání spojení se nezdaří. Ale to patří k věci. Nicméně jednoduchá matematika říká, že když udělat spojení trvá tak asi minutu, nemělo by to při běžném počtu stanic na kanále být zase tak dramatické.

Tak třeba já udělal na Ještědu poslední březnovou sobotu 50 spojení za 6,5 hodiny. Kromě toho jsem odposlechl tak asi 30-40 spojení dalších portejblistů a domasedů. Z toho plyne, že i kdyby to bylo všechno na jednom kanálu, zabrala by ta spojení tak maximálně 90 minut. A dalších 5 hodin z toho mého portejblu bych slyšel na onom kanálu ticho. A ticha tam opravdu bylo dost. Kromě ticha pak neopětované výzvy na kanále. A le ty jsou v pohodě a čím víc výzev, tím líp. Výzvy neblokují kanál. Výzvy jsou příležitostí ke spojení, tak jen houšť.

Takové dvě drobnosti

Takže ve skutečnosti „žádnej nátřesk“. Nevím, jestli to úplně sedí, ale matematika říká, že jo. Podle mého jsou důležité na přeplněném kanále 2 věci.
1) Dávat mezery při předávání hovoru, aby se vešli brejkové. Klidně až 2-3 vteřiny.
2) Brejkovat volačkou.
Když stojíte na dost vysokém kopci a ozve se třikrát přes sebe v pauze „brejk“, je to v háji. Ale když „portejblista na vysokém kopci“ v pauze rozliší volačky, je to pohoda pro všechny, protože to pak logicky může řídit a vyvolávat konkrétní volačky „pojď“. Pak jsou všichni v pohodě, protože se rychle za sebou udělají spojení s těmi, kdo zrovna jsou na kanále a pak může „ten na nejvyšším kopci“ dál dávat výzvy a čekat, až se zase někdo vyloupne.

Já moc často na vysokých kopcích nebývám, párkrát za rok Ještěd nebo Praděd, ale takhle to cítím i z nízkých kopců a brejkuju volačkou. Bohužel volačka se většinou nevejde do pauzy, protože my v tom aifru zapomínáme ty pauzy dělat. Já taky. 😀 A já jako převážný „nízkokopcař“ to cítím i tak, že ten, kdo je hodně vysoko, by to měl organizovat, protože má největší záběr, slyší nejvíc stanic, které se mezi sebou neslyší, a tak je to tak trochu na něm, jak ta spojení budou probíhat. Je to těžké a zodpovědné, ale jak to slyším já z nízkého kopce, mnohdy se to dost pěkně daří a je to radost třeba jenom poslouchat, jak mu to vyhrává, přestože druhou stranu spojení často neslyším.

Začalo to skenem a skončilo u volačky a pauzy při předávání spojení. Ale ono to všechno spolu souvisí. Všechno to směřuje k tomu, abychom udělali spojení a přitom to přežili i všichni ostatní na pásmu. Vždyť se jeden bez druhého neobejdeme. A to je na tom našem koníčku to skvělé a krásné. Komunikace, vzájemný respekt a ohleduplnost v prostoru, který vytváříme všichni společně svými radiostanicemi, svými hlasy, které z nich znějí a svými osobnostmi, které jsou za tím vším schované. I když tak úplně schované nejsou.

Přeji hezké jarní dny a brzy na slyšenou.

73! Tomáš Vlašim