Jeseník 2015 – podzimní portejbly na Keprníku a Pradědu, Část 2., Praděd

Letošní podzimní Jeseníky nás uvítaly slunečným leč větrným a studeným objetím na Keprníku, jak si můžete přečíst v prvním dílu tohoto povídání. Další portejbl byl spíše takovým nenápadným intermezzem, které ani nebylo zapsáno do deníku.

Studniční vrch 7.11.2015 – déšť pod BéTéeSkou
992 metrů vysoký Studniční vrch v lokátoru JO80NG je ze třech stran obehnán mnohem většími kopci a když jsem se odtud před pár lety pokusil vysílat, neudělal jsem ani jedno QSO. Navíc v tu sobotu nebylo právě nejlepší počasí. Tedy při prvních krocích se natřásaly jesenické kopečky v zajímavém světle,

ale jak jsem stoupal nahoru, začalo pomalu pršet. Nejprve to bylo jen takové nenápadné mrholení, ale na vrcholu kopce už nepokrytě přšelo. Počasí se přiznalo ke své předpovědi. A tenhle kopec ke svému jménu. Studniční vrch musí totiž hodně nasávat vodu, aby uživil těch zhruba 50 pramenů, které vyvěrají na jeho úbočích. Přes nepřízeň počasí jsem statečně dával výzvy do mraků a doufal, že bétéeska kousek ode mě neutluče případné odpovědi. Teprve když jsem se odhodlával k sestupu, uslyšel jsem 150km vzdáleného Toma Terasa Třinec ze 1115 m vysokého Malinowa v lokátoru JN99LP. Snažil jsem se probrejkovat do mezer jeho spojení, ale bez úspěchu. Byla to jednosměrka. Poslech na ostatních kanálech nepřinesl také žádně spojení. Začal jsem sestupovat a slyšel jsem ještě drahnou chvíli Tomův hlas a párkrát jsem zastavil a zkoušel brejk. Nakonec stejně jako při minulé návštěvě toto QTH nepřineslo žádné QSO. Pak už nezbývalo než usušit věci, dobít baterky a začít se těšit na Praděd. A doufat, že počasí bude lepší.

Praděd 14.11.2015 – v mracích a větru

Praděd. Kolikrát už jsem tu vlastně vysílal? Listopad a prosinec 2012, to byly první dva portejbly na přelomu těchto dvou měsíců. Červen a září 2013. To září dalo rekordních 6000km. V prosinci 2014 při zamrzlém éteru jsem dokonce na vysílači dvě noci přenocoval. A teď listopad 2015. Celkem 270 QSO a 26833km. Následující mapka obsahuje všechna spojení za roky 2012-2014 a po kliknutí se vám otevře souhrnný deník.

Praděd byl také svědkem mých tří nejdelších QSO – 305km s Expedici OKO na Klínovci v Krušných horách, 208km se Seniorem 43 v Praze na Bílé hoře a 209km s Vodníkom Stupava a Andrejom Dúbrava /p Devínska Kobyla. Ale s tím posledním spojením trochu předbíhám.

Ráno 14.11. jsem vstal, nasnídal se, naskočil spolu s kolegou do auta a vyrazili jsme směrem na Hvězdu u Karlovy Studánky. Tam mě kolega opustil a mě nezbývalo, než se sám rozhodnout, zda nechat auto pod kopcem na Hvězdě, nebo vyrazit po vlastní ose na Ovčárnu. Vzhledem k teplotě těsně nad nulou a poměrně pozitivní zprávě od hlídače u závory jsem se rozhodl počkat na celou, kdy se pouští auta nahoru, ve vlastním autě a vyjet s ním na kopec. Když zvedli závoru, vyrazila nahoru tři auta. Jediný jsem nakonec nechal auto na parkovišti u Sabinky a zaplatil za povolení tam zůstat (do půlnoci). Pak jsem přezul běžecké boty za goretexové pohorky, nastavil nordic-walkingové hole na správnou délku a chystal se vyrazit k vrcholu.
Už na Ovčárně foukal čerstvý studený vítr. Mraky se hnaly těsně nad hlavou a pod nimi bylo vidět odhadem tak 30km daleko, možná ještě dále. V éteru zatím bylo ticho. Schoval jsem vysílačku do batohu a vydal se po lehce pocukrované asfaltce nahoru na horu. Až k odbočce na Švýcárnu to v zákrytu stromů „docela šlo“. Kdo znáte místní terén, víte, že pak následuje prudší stoupání, během kterého člověk už není krytý stromy a dostává se naplno do spárů aktuálního počasí. Tam ten vítr už stál opravdu za to a těsně pod vrcholem, kdy silnice chvíli klesá, jsem se musel hodně opírat do hůlek, abych mohl jít dál. Nakonec jsem se přeci jen probojoval až k vysílači. Zjistil jsem, že teploměr nad vchodem ukazuje -3 stupně Celsia. Nechal jsem se spolknout vysílačem, abych doplnil tekutiny, snědl trochu teplé polévky a připravil se na vysílání.
Po téhle svačince jsem si v hale rychle připravil cajky. Tentokrát to bylo jednoduché, protože vzhledem k počasí jsem vzal do ruky jen PMRku, tužku a deník. Vše ostatní jsem nacpal zpět do batohu, abych to nenechal vymrznout a v 11 hodin jsem vykročil do mraků.
První spojení se Slávkem Orlová se povedlo za pár minut a do pravého poledne bylo v deníku prvních 12 spojení od 77 do 140 km. Těch 140 km bylo první spojení na Slovensko s Indiánom Senica /p Žalostiná. Pěkné čtyřkové rádio potěšilo obě strany spojení. Byl jsem nadšen z toho, že se podařilo spojení na Slovensko! Později jsme spolu s Indiánem Senica ještě několikrát mluvili. Hodinu po poledni proběhla „jen“ dvě spojení. Ale jedno z těch dvou bylo velmi zajímavé spojení na Devínskou Kobylu. Indián Senica mě upozornil, že kluci vysílají a netrvalo dlouho, už jsem je slyšel R2-3. Kluci slyšeli, jak se mnou Indián hovoří a začali pracovat na tom, aby si našli i oni mě. Trvalo to přibližně čtvrt hodiny, kdy jsme hledali to správné místo a kanál na spojení, ale nakonec se díky snaze obou stran a taky díky relátkům Indiána Senica na Žalostiné podařila pěkná dvoustovka! Vodník Stupava a Andrej Dúbrava /p Devínska Kobyla byli asi překvapeni a zároveň potěšeni stejně jako já a Indián Senica, který u toho všeho v éteru byl.

Po tomto spojení přišla pomlka, při které jsem taky na čas zalezl do vysílače, abych ohřál mrazem zcepenělé údy. Další QSO tak přišlo až těsně před třináctou, a to s Pavlem Kostelec na Rampuši. A kvůli silnému větru to šlo pak těžko. Zamrzl mi headset, takže jsem ho musel odpojit a pokračovat přes reproduktor a majk stanice. Přesto do dvou hodin přibylo dalších 12 spojení. Nejdelší z nich s Kuzmou Praha a později s Jawou Praha, oba /p hvězdárna Ďáblice Praha. Ale těch 196 km mezi Pradědem a Prahou nebylo jenom tak. Kluci se mě snažili dostat už přes dvě hodiny. A ani jedna strana tu druhou nezaslechla. Nakonec jsem chabě zaslechl Kuzmu, když jsem se přemísťoval k bývalé meteorologické plošině. Nahoře to fakt nešlo. Teploměr na zdi plošiny ukazoval -5! Fičák, zima… Pocitově snad -10 nebo ještě míň. Sestoupil jsem k patě plošiny a stoupl si na stranu směrem do krajiny na západ. Tady jsem očekával lepší možnost spojení na západ a zároveň jsem se mohl aspoň trochu skrýt před jedovatým kousáním nepolevujícího větru. U zdi meteorologické plošiny jsem šermoval péemerkou tak dlouho, až se Kuzma vynořil z šumu a povedlo se spojení po mnohém opakování jednotlivých částí relace na čitelnosti R2. QSO bylo dost vydřené, ale bylo. Po dvou dalších více než stokilometrových spojeních se na mě dobouchal na stejném místě i Jawa Praha, tentokrát R3, takže to šlo poněkud snáze. Aspoň mně to tak připadalo. Když jsem potom přešel k závětrné straně vysílače k zásobovací rampě, odkud se v minulosti dařila spojení na západ, abych se tam chvíli schoval před větrem, zaslechl jsem taky Pavla Praha. Velmi dobrou čitelností mi tam hrál. Snažil jsem se ho opakovaně brejknout, ale byla to tentokrát bohužel jednosměrka. Pak zase zmizel v šumu a už jsem ho nezaslechl.
To už jsem musel znovu dovnitř trochu se ohřát. Přestával jsem totiž cítit prsty na nohou. A dvojí rukavice už taky nedokázaly úplně chránit před dotírající zimou při neustálém klíčování. Dvě vrstvy kulichů na hlavě byly v té chvíli O.K., ale přemýšlel jsem o nasazení ještě třetí vrstvy. 🙂 Studený vítr sice dělal potíže, ale na druhou stranu se mu povedlo asi čtyřikrát rozfoukat záclony mraků.

Potom byla najednou viditelnost mnoho desítek kilometrů a otevíraly se nádherné panoramatické pohledy do krajiny místy zalité sluncem. Taky bylo vidět různé vrstvy oblačnosti. Slunce si hrálo v dírách mraků a posílalo k zemi zlaté šípy. Byla to paráda!

Další část vysílání trvala kolem půl hodiny, než mě sílící vítr znovu zahnal dovnitř. Po návratu ven jsem s překvapením zjistil, že při mojí půlhodinové schovávané napadlo kolem 5cm sněhu. Do 16. hodiny přibylo ještě 5 spojení. To už se pěkně sešeřilo, vítr znovu zesílil a sněžení neustávalo. Konec vysílání, musím dolů.

Naposledy jsem se tedy ponořil do útrob vysílače, abych se připravil na sestup. Hole, čelovka a hurá do vánice. Vítr byl prudký a v horní části cesty tak řezal do očí, že se šlo opravdu špatně. Zlepšilo se to až zase u odbočky na Švýcárnu. To už byla dost tma a s překvapením jsem potkával další chodce a cyklisty s čelovkami. Na houstnoucí tmu docela provoz. Když jsem dorazil na Ovčárnu, byla už úplná tma a auto zafoukané sněhem.

Byl to docela náročný portejbl. Ale Praděd se jako vždy odměnil pěkným počtem QSO, kilometry i hezkými zážitky z každého uloveného QSO. Díky všem, kdo se ozvali na Praděd. Budu doufat, že se zase brzy uslyšíme.
73! Tomáš Vlašim

 835 total views,  2 views today